Živoucí fosilie - živočichové (fauna)

Živoucími fosiliemi nazýváme současně žijící organismy s řadou prehistorických rysů nebo organismy známé ze zkamenělin. Může to být také organismus žijící na omezeném prostoru, který byl považován za zcela vyhynulý. Do dnešní doby se " živoucí fosílie " zachovaly ve velmi omezeném počtu, většina z nich je dnes vedena jako " kritický ohrožený druh ". Některé tyto " živoucí zkameněliny " jsme znali jen jako exponáty z muzea a teprve nedávno byly objeveny živé. Tyto objevy jsou vzácné a jsou doprovázeny obrovským zájmem vědců i široké veřejnosti.

Živočichové - živoucí fosilie: Arapaima, Bahník, Hatérie, Latimérie, Loděnka, Listonoh, Okapi, Ostrorep.

Zástupce rostlinných "živoucích fosilií" naleznete v článku: Živoucí fosílie - rostliny (flora)

Arapaima velká

Arapaima velká (Arapaima gigas) Schinz, 1822 také Arapaima obrovská je velká agresivní ryba žijící v povodí Amazonky, dožívající se 25 let a patrně i více. Bývá označována jako živoucí fosilie kvůli minimálním změnám ve stavbě těla po miliony let. Její předkové žili před přibližně 23 miliony let v období miocénu. Patří k nejprimitivnějším paprskoploutvým rybám.

Jedním z nejvýznamnějších znaků její „pravěkosti“ je plícnaté dýchání, tedy schopnost přijímat kyslík nejen skrze žábry, ale i pomocí speciálního plynového měchýře, který funguje podobně jako plíce. Tento znak se objevuje u dávných skupin ryb a umožňuje arapaimě přežívat v teplých a kyslíkově chudých vodách Amazonie.

Dalším znakem je její tuhé, silně osifikované tělo pokryté tvrdými, kosočtvercovými šupinami, které poskytují účinnou ochranu proti predátorům, včetně piraní. Takové šupiny jsou typické pro některé velmi staré linie ryb, jako jsou bichirové nebo jeseteři.

Informace, že může Arapaima dorůstat až 6 metrů nebyly nikdy potvrzeny podobně velkým uloveným kusem. Nejčastěji má v přírodě 200 - 250 cm a cca 100 kg. Větší kusy jsou vzácné. Zajímavostí je, že český rybář Jakub Vágner chytil v roce 2010 jedince o délce 307 cm a váze 154 kg. Jedná se o vůbec nejdelší chycenou sladkovodní rybu na světě.

Bahník

Bahníci jsou na Zemi přítomní již od období devonu, tedy přibližně 400 milionů let. Z fosilních záznamů je známo téměř 300 druhů rozdělených do 64 rodů, avšak do dnešní doby přežily pouze tři rody: Neoceratodus, Lepidosiren a Protopterus. Tito žijící zástupci se vyskytují ve stojatých vodách Austrálie, Afriky a Jižní Ameriky.

Bahník patří mezi nozdraté ryby a vyznačuje se jedinečnými adaptačními schopnostmi. Na rozdíl od většiny ryb dokáže dýchat vzdušný kyslík, a pokud nemá přístup k hladině, může se dokonce utopit. V období sucha se zavrtává do bahna, kde přežívá díky dýchání pomocí speciálního otvoru u úst. Tento způsob přežití mu umožňuje vydržet i v extrémních podmínkách vysychajících vodních ploch.

Hatérie

Hatérie novozélandská je posledním přežívajícím zástupcem své skupiny, jejíž ostatní členové vyhynuli již před 100 miliony lety v období křídy. Přestože se podobá ještěrkám, není s nimi blízce příbuzná. Hatérie se vyskytuje pouze na několika malých ostrůvcích Nového Zélandu, kde přežívá v izolovaných koloniích.

Hatérie je aktivní hlavně v noci, kdy se živí hmyzem a dalšími drobnými bezobratlými. Díky pomalému metabolismu a přizpůsobení drsným podmínkám se dožívá výjimečně vysokého věku - často přes 100 let. Má také řadu primitivních znaků, které se u jiných plazů nevyskytují. Její zuby jsou srostlé přímo s čelistmi a nelze je vyměňovat. Na vrcholu lebky má otvor vedoucí k epifýze, malé žláze spojené s mozkem, která jí umožňuje vnímat změny světla a stínu. Nejzajímavější je však její třetí oko, temenní orgán, kterým mláďata skutečně vidí. S přibývajícím věkem se toto oko překrývá šupinami a ztrácí svou funkci.

Latimérie podivná

Latimérie podivná (Latimeria chalumnae) byla dlouho považována za vyhynulou. K jejímu znovuobjevení došlo 23. prosince 1938 u břehů Jihoafrické republiky poblíž ústí řeky Chalumna. Tento nález byl vědeckou senzací, protože do té doby byly latimérie známé pouze ze zkamenělin a předpokládalo se, že vyhynuly před více než 66 miliony let. Další exemplář byl uloven až o 14 let později, tentokrát u Komorských ostrovů, kde se později potvrdil výskyt malé populace čítající pravděpodobně jen několik set jedinců.

Latimérie podivná je velká dravá ryba dorůstající délky až 180 cm a hmotnosti kolem 90 kg. Žije ve velkých hloubkách, přibližně 200 metrů pod hladinou, kde se ukrývá v jeskyních a skalních rozsedlinách. Její tělo má charakteristické modré zbarvení s bílými skvrnami. V roce 1998, byla objevena ještě druhá žijící latimérie – latimérie celebenská (Latimeria menadoensis), která se vyskytuje u břehů Indonésie a od svého afrického příbuzného se liší především červenohnědým zbarvením.

Listonoh

Listonoh (Triops longicaudatus) je fascinující sladkovodní korýš, jehož vzhled připomíná pravěké trilobity. Dorůstá délky až 6 cm a jeho tělo chrání pevný krunýř. Listonoh se objevil už před přibližně 200 miliony lety v období druhohor a od té doby se téměř nezměnil. Je známý svou schopností přežívat v dočasných vodních nádržích, jako jsou sezónní tůně či kaluže, kde se jeho vajíčka mohou uchovat v klidovém stavu po dlouhá období sucha a vylíhnout se až při příznivých podmínkách.

Průměrná délka jeho života je kolem tří měsíců, během nichž je velmi aktivní a neustále pátrá po potravě. Jako všežravec se živí řasami, drobnými bezobratlými, organickými zbytky i vlastními soukmenovci, pokud je potravy nedostatek. Na hlavě má tři oči, přičemž jedno z nich vnímá světlo a pomáhá mu orientovat se v prostoru. Je výborným a rychlým plavcem.

Loděnka

Loděnka, známá také jako nautilus, je zástupcem hlavonožců, kteří obývají světové oceány již stovky milionů let. První loděnky se objevily na konci kambria, tedy přibližně před 500 miliony lety. Nejvýraznějším rysem loděnek je jejich vnější schránka, což je mezi dnešními hlavonožci unikát. Tato pevná ulita může dorůstat velikosti až 253 mm a je vnitřně rozdělena na 33 až 36 komůrek. Tyto komůrky fungují jako hydrostatický orgán, který loděnkám umožňuje regulovat vztlak a měnit hloubku ponoru – dokážou totiž řízeně napouštět či vypouštět vodu a plyny.

Loděnky obývají hluboké vody oceánů, přičemž mohou sestoupit až do hloubky 600 metrů. Přes den se obvykle zdržují ve větších hloubkách, v noci se pak přesouvají do mělčích vod při hledání potravy. Na rozdíl od chobotnic nebo sépií nemají loděnky přísavky na ramenou, místo toho kolem úst obepíná jejich tělo přibližně 90 krátkých ramen, jimiž loví potravu. Jejich jídelníček tvoří především ryby a korýši.

Okapi

Okapi (Okapia johnstoni) představuje pozůstatek dávných třetihorních žiraf. Ačkoliv se za miliony let do jisté míry přizpůsobilo životu v tropických pralesích, stále si uchovává řadu původních znaků, které sdílelo s dávnými předky.

Patří mezi nejzáhadnější savce afrických pralesů. Tento vzácný druh, považovaný za nejbližšího příbuzného žirafy, obývá husté deštné lesy v oblasti povodí řeky Kongo v Demokratické republice Kongo. Přestože místní obyvatelé o jeho existenci věděli odedávna, vědecký svět jej poprvé popsal až v roce 1901.

Okapi je typická svým neobvyklým zbarvením – jeho tělo pokrývá hnědá srst s jemným sametovým nádechem, zatímco zadní nohy a část stehen zdobí výrazné černo-bílé pruhy, připomínající zebru. Na rozdíl od své blízce příbuzné žirafy má kratší krk, avšak stejně jako ona disponuje dlouhým a obratným jazykem, který využívá k uchopování potravy.

Okapi je považováno za ohrožený druh, přičemž odhady jeho populace se pohybují mezi 5000 až 20 000 jedinci. Hlavní hrozbou pro jeho přežití je ničení přirozeného prostředí v důsledku odlesňování a nelegálního lovu. Ochrana tohoto druhu je proto klíčová. Výjimečným úspěchem v tomto ohledu se může pochlubit Zoologická zahrada ve Dvoře Králové nad Labem, která je jedinou institucí ve střední Evropě, kde lze okapi spatřit. Navíc se zde podařilo tento vzácný druh dvakrát rozmnožit – v roce 2009 a 2011.

Ostrorep

Ostrorepi (Xiphosura) jsou vodní členovci, kteří patří mezi klepítkatce a řadí se do třídy hrotnatců. Jejich tělo je chráněno pevným krunýřem a vybaveno pěti páry nohou, přičemž čtyři z nich končí klepítky. Tito prastarí tvorové obývají mořské dno, kde se zahrabávají do sedimentu a loví drobné bezobratlé živočichy. Unikátním rysem ostrorepů je jejich hemolymfa, která obsahuje měď a má modrou barvu.

Navzdory tomu, že existují již stovky milionů let, se jejich podoba téměř nezměnila. Právě proto se ostrorepům přezdívá "živoucí fosilie" – jejich evoluční linie sahá až do prvohor. Zatímco dnešní jedinci mohou dorůstat délky až 60 centimetrů, jejich prvohorní příbuzní byli výrazně menší a někteří dosahovali pouhého jednoho centimetru.

Naše nabídka trilobitů.