Paraceratherium

Paraceratherium bylo jedním z největších suchozemských zvířat. Tito gigantičtí býložravci pátrali po potravě v eurasijských pralesích před 34 až 23 miliony lety. Patřili skupiny lichokopytníků blízce příbuzných nosorožcům. Paraceratherium v překladu znamená "blízko bezrohého zvířete".

První fosilie byly objeveny na přelomu 19. a 20. století na území dnešního Pákistánu. Další fosilní exempláře byly následně nalezeny na rozsáhlém území od Číny po Balkán. Bohužel žádný z nálezů nepředstavuje kompletní kostru, což ztěžuje určení přesných rozměrů a stavby těla. V minulosti se paraceratherium označovalo alternativními názvy jako Baluchitherium a Indricotherium.

Na obr.: Paraceratherium (Indricotherium); Autor: Tim Bertelink (CC BY-SA 4.0)

Paraceratherium bylo obrovským zvířetem. Jeho výška v kohoutku se odhaduje na neuvěřitelných 4,8 metru a délka těla mohla dosahovat 7,4 metru. Lebka měřila na délku přibližně 1,3 metru. Nejnovější vědecké odhady udávají hmotnost dospělých jedinců v rozmezí 15-20 tun. Starší teorie hovořily až o 30 tunách, ty jsou však dnes považovány za přehnané. I tak představa 15 tunového savce je fascinující a potvrzuje, že paraceratherium bylo skutečně obrovským tvorem.

Na obr.: Měřítko ukazující odhadovanou velikost některých největších pozůstatků Paraceratheria ve srovnání s velkým žirafím samcem a lidmi. Autor: Steveoc 86 (CC BY-SA 4.0)

Paraceratherium obývalo různorodé biotopy od vyprahlých pouštních oblastí s ojedinělými stromy až po subtropické lesy. Pravděpodobně žilo v malých stádech. Dospělí jedinci neměli přirozené predátory, kteří by je mohli ohrozit, ale mláďata byla zranitelnější. Svědčí o tom nález stehenní kosti mláděte s otisky zubů obřího krokodýla.

Podobně jako dnešní sloni, žirafy a nosorožci vedla i paraceratheria pomalý, kočovný způsob života. Denní spotřeba potravy jednoho dospělého jedince musela být obrovská, odhadem v řádu stovek kilogramů. Neustálé hledání nových pastvin bylo tak pro paraceratheria životní nutností.

Dlouhý krk a výška v kohoutku přesahující 5 metrů jim zároveň dávala výhodu při sběru listí a větviček z korun stromů. Paraceratheria tak mohla využívat zdroje, ke kterým se jiní býložravci nedostali. Jednoduchá stavba zubů s nízkou korunkou napovídá, že se živila převážně měkkými listy, natěmi a keři. Chobot či chápavý ret jim pomáhal trhát a lámat větvičky a přitahovat potravu k tlamě. Příbuznost paraceratheria k dnešním nosorožcům a tapírům je nepopiratelná. Sdílí s nimi řadu fyzických znaků jako špičáky, chobot/chápavý ret a celkovou tělesnou stavbu.

Na obr.: Paraceratherium transouralicum; Autor: ABelov2014 (CC BY-SA 3.0)

Vizualizace vzhledu a životního stylu paraceratheria vždy představovala velkou výzvu pro paleontology a umělce. Absence kompletních kosterních nálezů a měkkých tkání ztěžuje vytvoření přesné rekonstrukce. Většina současných vyobrazení staví na srovnání s moderními příbuznými jako jsou nosorožci, tapíři či sloni. Paraceratherium je tak často zobrazováno s tlustou, šedou a vrásčitou kůží bez srsti. Další detaily jako přesná délka a tvar chobotu, stavba chodidel či zbarvení však zůstávají do značné míry otázkou spekulací.

Na foto: Preparátor Otto Falkenbach s lebkou Paraceratherium transouralicum (vzor AMNH 18650). Od Henryho F. Osborna – The Natural History Journal 1923

Vědecká klasifikace

• Říše: živočichové (Animalia)
• Kmen: strunatci (Chordata)
• Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
• Třída: savci (Mammalia)
• Řád: lichokopytníci (Perissodactyla)
• Čeleď: Hyracodontidae
• Rod: Paraceratherium

Druhy

• P. bugtiense (Pilgrim, 1908)
• P. transouralicum (Pavlova, 1922)
• P. prohorovi Borissiak, 1939
• P. orgosensis (Chiu, 1973)