Lilijice (Crinoidea)

Lilijice (Crinoidea) jsou starobylí živočichové patřící do skupiny ostnokožců. Na Zemi se lilijice objevily už v prvohorách, ale největšího rozkvětu dosáhly počátkem druhohor. Lilijice se podobaly květinám, měly dlouhý stonek zakončený kalichem nebo korunou s množstvím pohyblivých ramen, jimiž si opatřovaly potravu.

Na foto: Lilijice Scyphocrinites elegans; Maroko (420 mil. let)

Naše nabídka zkamenělin ostnokožců.

Lilijice jsou souměrné podle pětičetné osy. Jejich pevná těla tvoří tisíce dokonale uspořádaných, přesně tvarovaných drobných kalcitových kůstek. Většina měkkých částí lilijic se ukrývala v tzv. kalichu. Na dně silurských a devonských moří se vyskytovaly lilijice ve velkém počtu, jednalo se o obrovské souvislé porosty. Schránky lilijic, které zahynuly, se usazovaly na dně a místy vytvořily celé vrstvy devonských vápenců.

Na foto: Lilijice Encrinus liliiformis; Trias - Německo 

Drtivá většina pravěkých lilijic žila v pobřežních mělkých vodách přisedlých ke dnu. Podle jedné teorie se pelagické druhy (vznášející se ve vodě) se skládali z plováku naplněným plynem tzv. lobolitu, stonku a koruny. 

Lobolit

Lobolit je kulovitý fosilní pozůstatek části mořských lilijic. Konkrétně se jedná o kulovité zakončení části stonku plnící funkci plováku nebo kotvy.

Na foto: Lobolity z Maroka o průměru cca 10 cm 

Existují dvě hlavní teorie o funkci lobolitů u mořských lilijic. Spor se vede zejména o to, zda lobolity sloužily jako plovák umožňující lilijicím vznášet se ve vodě, nebo zda měly spíše kotvící funkci na mořském dně.

Teorie plováků

Podle této teorie by dutiny v lobolitech byly naplněny vzduchem, což by lilijicím umožňovalo plavat na hladině nebo se vznášet v horních vrstvách vody. Stonky lilijic by visely dolů a na koncích by byly ukončeny korunou. Tento způsob života by mohl lilijicím poskytovat výhodu při získávání potravy z horních vrstev vodního sloupce, kde by byla vyšší koncentrace planktonu.

Teorie kotvy

Podle druhé teorie by lobolity sloužily k dočasnému zakotvení lilijic na mořském dně. Dutiny v lobolitech by byly naplněny vodou, což by jim poskytovalo dostatečnou stabilitu a pevnost, aby odolávaly proudění vody a vlnám. Tímto způsobem by mohly lilijice získávat potravu blíže k mořskému dnu.

Obě teorie mají své opodstatnění a byly podporovány různými důkazy z fosilních nálezů a anatomických studií. Přesné určení funkce lobolitů ale stále zůstává předmětem výzkumu a diskuzí.

Existují dvě formy lobolitů viz obrázek níže.

Lobolity neleží ve stejných ložiskách společně s korunami lilijic. Kompletní jedinec (pokud je známo) zatím nebyl ve fosilním záznamu nalezen.

Unikátní nález kolonie lilijic v Holzmadenu

Z Holzmadenu v Německu známe unikátní nález kolonie lilijic druhu Pentacrinites a Seirocrinus, které jsou přichycené na mrtvém plovoucím kusu dřeva.

Na foto: Zkamenělé plovoucí dřevo Agathoxylon, s připojenými lilijicemi Pentacrinites a Seirocrinus vystavené v Muzeu prehistorického světa Hauff (Urwelt-Museum Hauff ). Rozměry18 x 6 m. Autor fotografie: NearEMPTiness (CC BY-SA 4.0)

Na foto: Detail z předchozí fotografie

Níže rekonstrukce zkameněliny podle autorů Aaron W. Hunter, David Casenove, Celia Mayers a Emily G. Mitchell.

Na obr.: Rekonstrukce plovoucího dřeva s lilijicemi. Reconstruction of the Holzmaden ‘Hauff specimen’ crinoid raft colony (G1). Autoři: Aaron W. Hunter, David Casenove, Celia Mayers and Emily G. Mitchell

Fosilní lilijice jsou hojně zastoupeny i v České republice. Vyskytují se ve vápencích středočeského siluru a devonu, vzácněji se objevují i ve svrchnoordovických souvrstvích.

Fosilní mořské lilijice - Budňanská skála

Budňanská skála je jedním z nejvýznamnějších geologických nalezišť v Česku a její sláva spočívá především v bohatém výskytu zkamenělých mořských lilijic. Tyto prastaré organismy obývaly mořské dno před přibližně 415 až 410 miliony let, tedy v období na pomezí siluru a devonu. Lilijice nalezené v této lokalitě jsou výjimečné nejen svou velikostí – jejich koruna dosahovala až dvaceti centimetrů a s rameny byly ještě mohutnější – ale i přítomností speciálních plováků (lobolitů), které jim umožňovaly pohybovat se při mořské hladině a nechat se unášet mořskými proudy na značné vzdálenosti. Díky těmto znakům se lilijice staly významnými ukazateli geologického času a pomáhají vědcům určit hranici mezi jednotlivými geologickými útvary. Právě v Budňanské skále se nachází jedna z klíčových lokalit, kde lze tuto hranici mezi silurem a devonem pozorovat. Na skále jsou vsazeny tři bronzové desky označující toto důležité rozhraní.

Na foto: Lilijice z encyklopedie Silurský systém středních Čech (Système silurien du centre de la Bohême) upraveno - Joachim Barrande; Pl. 42. a 45.; a) Zenkericrinus melocrinoides (Waagen & Jahn, 1899); b) Scyphocrinites elegans (Zenker, 1833) syn. Scyphocrinus excavatus

Současné lilijice

Lilijice žijí i v dnešních mořích. Lilijice mají kalichovité tělo a dlouhá, větvená ramena, která mohou dorůstat až sedmi metrů. Některé druhy žijí přisedle a upevňují se k podkladu pomocí stvolu, zatímco jiné se volně pohybují ve vodním sloupci. Na rozdíl od jiných ostnokožců, jako jsou hvězdice a hadice, mají lilijice ústní otvor obrácený směrem vzhůru. Chybí jim dýchací soustava i specializované smyslové orgány, přesto se efektivně orientují v prostředí. Většina druhů obývá mělké oblasti moří do hloubky sta metrů. Jsou převážně dravé a k získávání potravy využívají svá jemně větvená chapadla, která jsou pokryta drobnými ostny. Pomocí nich zachytávají částice organické hmoty a malé mořské živočichy, jež tvoří jejich hlavní potravu.

Na foto: Současná lilijice. Autor: Xplore Dive (CC BY 2.0)

Zajímavost

V roce 1982 bylo u ostrova Reunion v Indickém oceánu vyloveno pět exemplářů přisedlých lilijic druhu Guillecrinus reunionensis. Tento druh je blízce příbuzný s nejstaršími prvohorními druhy a jejich objev způsobil vědeckou senzací. Tyto hlubinné, přisedle žijící lilijice se od dob svého vzniku prakticky nezměnily.

Naše nabídka zkamenělin ostnokožců.