Proterozoikum (starohory)
Proterozoikum neboli starohory je období prekambria, které datujeme do období před 2,5 miliardami až 542 milióny let. Ve spodním proterozoiku již známe doklady o existenci velkých kontinentů a dochází k prvnímu známému zalednění, další zalednění se opakuje v samotném závěru proterozoika. Vznikají štíty, tabule a středy dnešních kontinentů. V důsledku pokračujícího vrásnění se zhruba někde na hranici středního a svrchního proterozoika objevuje první známý superkontinent Rodinie.
- superkontinent Rodine
- život v proterozoiku (starohorách)
- řasa Grypania spiralis
- řasa Bangiomorpha pubescens
- rozvoj mnohobuňěčných - ediakara
Superkontinent Rodinie
Rodinie vznikla asi před 1,3 miliardami let a rozpadla se před 750 milióny let na Laurentii, Východní a Západní Gondwanu, Sibiř, Baltiku, Kongo a mikrokontinenty Patagonii a Západní Arábii.
Mapa starověkého superkontinentu Rodinia:
Na obr.: Navrhovaná rekonstrukce superkontinentu Rodinia před 750 miliony let se zvýrazněnými orogenními* pásy starými 1,1 miliardy let. Červené tečky ~ 1,3-1,5 Ga A type granit. Rekonstrukce je založena na „tradičním“ modelu zobrazeném a diskutovaném v Meert & Torsvik, 2003 (který je zase založen na Dalziel, 1997 a Torsvik et al., 1996 - druhá práce výslovně uvádí věk 750 Ma). Zdrojový obrázek mapy zde.
*Orogeneze, volně přeložena do češtiny jako horotvorba či horotvoření, správněji a v užším smyslu tektogeneze je poměrně rychlý geologický proces, při kterém většinou vlivem procesů deskové tektoniky vznikají pásemná pohoří.
Život v proterozoiku (starohorách)
V proterozoiku jsou důkazy o existenci života stále vzácné. S určitostí je možné tvrdit, že v tomto období existovaly prokaryotní (bezjaderné) organismy, jako jsou bakterie a sinice. Došlo k velkému rozvoji stromatolitů, které známe již z archaika.
Na foto: stromatolity (Austrálie)
Následuje rozvoj eukaryotních (jaderných) organismů, kam patří především řasy. Řasy tvořily během proterozoika velmi významnou skupinu eukaryot. Podílely se totiž výrazně na produkci kyslíku. Akritarcha, trnité, nepravidelně kulovité, mikroskopické objekty, hojné v proterozoických břidlicích, představovala zřejmě jejich rozplozovací cysty nebo cysty, které umožňovaly přežívání v nepříznivých podmínkách. [1]
Grypania spiralis
Za dosud nejstarší zjištěný jaderný organizmus je považována fotosyntetizující řasa Grypania spiralis nalezená v r. 1992 v horninách souvrství Iron u Empire Mine v Michiganu (USA).
Na foto.: řasa Grypania spiralis, Dosahuje velikosti až několika centimetrů. Autor: Xvazquez
Bangiomorpha pubescens
Ve starohorách se objevuje první známý pohlavně se množící organismus - červená řasa Bangiomorpha pubescens. Jedná se zároveň o nejstarší známý příklad organismu patřícího do existujícího kmene. Fosilie řasy Bangiomorpha pubescens byla nalezena na ostrově Somerset v Kanadě a silně připomíná současnou červenou řasu Bangia. Sexuální reprodukce zvýšila genetické variace, což vedlo ke zvýšené rychlosti evoluce a diverzifikaci eukaryot.
Na foto: řasa Bangiomorpha pubescens a její řezy (příčný a podélný) Autoři: Yoon, Hwan Su & Zuccarello, Giuseppe & Bhattacharya, Debashish. (2010). Evolutionary History and Taxonomy of Red Algae. 10.1007/978-90-481-3795-4_2. Zdroj: fotografie řasy Bangiomorpha pubescens zde.
Rozvoj mnohobuněčných
V nejvyšším proterozoiku dochází k lokálnímu rozmachu zřejmě mnohobuněčných organismů tzv. ediakarské fauny, které je velmi obtížné zařadit do jakékoli z existujících kmenů. Jen s potížemi a pochybnostmi jsme schopni řadit je do říše živočichové. Není totiž vyloučeno, že alespoň v některých případech nejde o ichnofosilie či o zbytky obřích jednobuněčných (prokaryotních) organismů. [2]
Ediakarská fauna
Ediakarská fauna je typická absencí predátorů a absencí bilaterální symetrie a téměř úplnou absencí stop. Mobilita těchto organismů byla zřejmě velmi omezená, možná i kvůli ještě přetrvávajícímu nedostatku kyslíku. Poslední, velmi vzácní zástupci těchto vzrušujících živočichů vymřeli podle posledních výzkumů až během kambria. [2]
Na obrázku níže: někteří zástupci ediakary. Zdrojový obrázek zde.
Více informací, včetně jednotlivých zástupců naleznete v dalším článku: Ediakarská fauna
Odkazy a citace: