Ordovik
Ordovik představoval jeden z nejchladnějších úseků v dějinách naší planety, vyznačující se mohutným kontinentálním zaledněním. Tato geologická perioda starších prvohor spadala do období před zhruba 485 až 443 miliony lety. Předcházela jí éra kambria a následovala po ní epocha siluru.
Na obr.: Země v době ordoviku (470 mil let) s vyznačeným místem dnešní Prahy (ČR); Vizualizace: Ian Webster na základech C.R. Scotese, PALEOMAP Project.
Termín "ordovik" zavedl Charles Lapworth v roce 1879, odkazujíc na starověký kmen Ordoviků obývající část Walesu. Oficiálně byl však tento název uznán až na 21. geologickém kongresu v Kodani roku 1960.
Pojmenování a stratifikace
Spodní hranice je charakterizována nástupem graptolitů (Dictyonema flabelliforme) a změnami v trilobitové fauně, svrchní hranice pak je vedena po graptolitové zóně Akidograptus acuminatus.
V průběhu ordoviku se kontinenty rozkládaly do dvou hlavních celků - severní oblast Laurentia zahrnující Eurasii a Severní Ameriku situovanou blízko rovníku, a jižní oblast Gondwana pokrývající Austrálii, Jižní Ameriku, Afriku, Indický subkontinent, Arábii a Antarktidu v chladnějších pásech.
Transgrese ordovického moře
Po dočasném ústupu moře na konci kambria a lokálním slabém vrásnění se v oblastech Evropy sedimentační cyklus udržel bez přerušení. Ordovické moře zaplavilo značnou část zpevněných kontinentálních bloků a vyznačuje se malými hloubkovými rozdíly.
Kolem starých štítů, zejména v severních částech kontinentů, vznikaly organogenní vápence. Naopak v hlubších oblastech jako střední Evropa či severní Afrika se ukládaly písčitojílové sedimenty, převážně graptolitové břidlice.
Rozvoj bezobratlých
Ordovické moře bylo svědkem nebývalého rozvoje bezobratlých živočichů. Trilobiti dosáhli vrcholu svého rozmachu, vytvářeli velké formy s plochými, ostnitými nebo výrazně členitými pancíři. Některé druhy, jako Isotelus, dosahovaly délky až několika desítek centimetrů.
Nejdůležitějšími mořskými živočichy ordoviku se však stali graptoliti. Tyto planktonní organismy vytvářely keříčkovité či prutovité kolonie a rozšířily se po celém světě.
Graptoliti
Graptoliti byli mořští živočichové náležející ke skupině polostrunatců. Jejich název pochází z řeckého graptos (psaný) a lithos (kámen), což odkazuje na jejich zkamenělé pozůstatky, které často připomínají kresbu nebo písmo ve skále.
Graptoliti měli charakteristické kolonie složené z drobných jedinců, tzv. zooidů, kteří žili v malých komůrkách uspořádaných do různých tvarů. Tyto komůrky byly uspořádány v řadách nebo spirálách podél stvolu (středového prutu), který mohl být jednoduchý nebo složitě větvený. Vzhledem k jejich různorodým tvarům se vědci domnívají, že graptoliti plavali volně v oceánech nebo byli připoutáni ke dnu pomocí organických vláken.
V geologii a paleontologii mají zkameněliny graptolitů velký význam, protože slouží jako indexové fosilie, tedy ukazatele konkrétních období a pomáhá tak vědcům určovat stáří horninových vrstev. Dobře zachovalé zkameněliny graptolitů se často nacházejí v černé břidlici, která vznikla v hlubokých mořích s nízkým obsahem kyslíku.
Další ordovická fauna
Ordovické ekosystémy obývali také ostrakodi (drobní, většinou kolem milimetrů velcí korýši), měkkýši, ramenonožci, mechovky, hvězdice, hadice, řidčeji pak lilijice a ježovky. Explozivní vývoj zaznamenali také hlavonožci s až dvoumetrovými schránkami válcovitého tvaru. Vyskytovali se rovněž zástupci jablovců.
Jablovci - Cystoidea
Jablovci byli příbuzní dnešním lilijicím (Crinoidea) a hvězdicím (Asteroidea). Měli kulovité až vejčité tělo chráněné vápenatými destičkami, které tvořily jejich pevnou schránku. Na rozdíl od mnoha jiných ostnokožců však neměli pohyblivé "paže". Na vrchní straně těla měli otvory - některé sloužily pro přijímání potravy a jiné pro vylučování.
Jablovci byli pravděpodobně přisedlí a připevnění ke dnu stonkem. Pravděpodobně patřili mezi tzv. filtrátory, kteří přijímali drobné organické částice z okolní vody.
Konodonti
Nejstarší známé fosilie konodontů pocházejí sice z období kambria, ale v raném ordoviku zaznamenali značnou diverzifikaci a dosáhli zde svého prvního vrcholu v rozmanitosti a na přelomu ordoviku a siluru však čelili prudkému poklesu diverzity.
První obratlovci
Ordovik byl také svědkem prvních fosilních nálezů obratlovců - bezčelistnatých ryb rodu Astraspis.
Astraspis
Rod Astraspis je známý hlavně z fosilních pozůstatků, které byly objeveny v Severní Americe. Astraspis je řazen do třídy tzv. ostrakodermů (neboli "obrněných ryb"), což byli bezčelistnatí obratlovci s tělem chráněným kostěnými deskami. Tento pancíř byl tvořen z malých šupin nebo destiček. Stejně jako ostatní bezčelistnatí (jako jsou dnešní mihule), Astraspis neměl čelisti, což znamená, že nemohl kořist kousat nebo rozkousávat. Potravu pravděpodobně přijímal filtrováním nebo nasáváním menších částic z vody. Hlava a tělo byly relativně ploché a široké, což jim jistě usnadňovalo pohyb u dna moří.
Na obr: Astraspis, autor: N. Tamura
V ordoviku se také poprvé objevily medúzy. Na přelomu kambria a ordoviku, přibližně před 510 až 470 miliony let se objevili kyjonožci, vodní členovci, kteří žili od ordoviku až do permu. Patřili k největším členovcům své doby, přičemž někteří jedinci dorůstali délky až dvou metrů. Měli robustní tělo s několika páry končetin, které používali k plavání i pohybu po dně. Byli to predátoři a lovili menší mořské živočichy.
Na foto: kyjonožci
Lagerstätte v období ordoviku
Lagerstätte jsou výjimečně bohatá fosilní naleziště, kde se dochovaly fosílie v mimořádně dobrém stavu, často i s měkkými tkáněmi a detaily, které se obvykle nerozkládají nebo rychle mizí. Vznik takových nalezišť umožňuje kombinace specifických podmínek, jako je rychlé překrytí sedimentem, nízký obsah kyslíku, absence rozkládajících organismů a chemická stabilita prostředí.
V souvrství Fezouata v Maroko byl nalezen rod obřích radiodontních členovců Aegirocassis. Rod je známý jediným druhem, Aegirocassis benmoulai.
Aegirocassis benmoulai
Aegirocassis byl obrovský druh členovce, který žil přibližně před 480 miliony let během období ordoviku. Patří do vyhynulého řádu Radiodonta, který zahrnoval jedny z prvních velkých predátorů na Zemi, včetně známého rodu Anomalocaris. Aegirocassis se lišil od ostatních radiodontů svou velikostí a pravděpodobně byl jedním z největších zástupců své skupiny, s délkou až kolem dvou metrů.
Narozdíl od některých svých příbuzných nebyl Aegirocassis aktivní predátor, ale spíše filtrátor, což znamená, že se živil planktonem a drobnými částicemi ve vodě. Měl ploché tělo a po stranách těla se mu táhly řady lopatek podobných ploutvím, které mu umožňovaly poměrně efektivní pohyb ve vodě.
Na obr: Rekonstrukce Fezouata Biota, představující zhruba 50 různých druhů. Největší zvíře, Aegirocassis benmoulai (délka něco málo přes 2 metry), je zobrazeno v páru plavajícím těsně nad mořským dnem. Autor: PaleoEquii CC BY 4.0
Na obr: detail z rekonstrukce Fezouata Biota
První suchozemské rostliny
V ordoviku se objevily první suchozemské rostliny - mechorosty jako mechy, hlevíky a játrovky. Jejich výskyt před 460 miliony let představuje nejstarší fosilní záznam rostlinného života na pevnině. Nálezy suchozemských rostlin v českém ordoviku (Bojophyton) jsou však problematického zařazení kvůli nedostatečně známé vnitřní stavbě.
Ordovik končil masovým vymíráním, které je považováno za jedno z největších v historii Země. Během tohoto vymírání zaniklo až 85 % mořských druhů, pravděpodobně kvůli rozsáhlému zalednění a poklesu hladiny moří, což změnilo mořské prostředí natolik, že mnoho druhů nedokázalo přežít.