Lovci mamutů - Eduard Štorch

Lovci mamutů je román z pravěku, který je zasazen do starší doby kamenné na území českého státu. Jedná se o nejznámější literární dílo Eduarda Štorcha.

Kniha Lovci mamutů je nám všem dobře známá a její popis naleznete i na mnoha jiných webech. Co na této stránce ale naleznete navíc? Je zde zobrazeno několik přebalů, neboť kniha vyšla v mnoha vydáních (myslím více než ve 20 a vždy ve velkém počtu výtisků). Je tu ukázka z doslovu, který napsal PhDr. Jiří Hrala, CSc. a je-li kniha skladem, můžete si ji zakoupit v našem antikvariátu.

Anotace z knihy: Před více jak 25 000 lety táhla podél řek Morava a Váh obrovská stáda mamutů z maďarských nížin na sever do jižního Polska a zpět. Na pravidelné cestě za potravou musela přejít slovenská údolí a moravské úvaly, které jsou přímo předurčené k jejich lovu. Dostatek této kořisti zřejmě poprvé v dějinách umožní lidem vést usedlejší způsob života a rozvíjet různé pracovní technologie. Je jisté, že obyvatelé Slovenska a Moravy už uměli brousit a provrtávat kámen, tkát tkaniny, vyrábět keramiku, zacházet s ohněm a zpracovávat mamutí kosti. Díky tomu se později mohli změnit v první rolníky. O tom všem je tato zajímavá a poutavá kniha. Poutavý průvodce dobami dávno minulými s nádhernými ilustracemi, který vyšel ve spolupráci s Národním muzeem v Praze.

Eduard Štorch - Lovci mamutů: Román z pravěku

Ilustroval: Zdeněk Burian (některá vydání Jar. Panuška)

Doslov napsal PhDr. Jiří Hrala, CSc.

Pro čtenáře od 9 let

Stručný děj knihy Lovci mamutů [1]

Kniha pojednává o tlupě lovců mamutů, která na začátku sídlí u řeky Dyje v blízkosti Dolních Věstonic, a proto se nazývá Věstonická tlupa. Na čas se usadí v jeskyni v blízkosti propasti Macocha, dále putuje skrze prostor dnešního Brna k Předmostí u Přerova a odtud pak do prostoru dnešní Prahy na Bílou skálu v Libni (zde se již mluví o libeňských). Příběh pracuje se skutečnými archeologickými nálezy, které jsou zakomponovány do děje. Představuje loveckou společnost v paleolitu (starší doba kamenná, dle knihy před 20 až 30 tisíci lety), která je silně patriarchální, často se stěhuje a každý den bojuje o své přežití. Během putování se spojí se zbytky jiné tlupy, trpí hladem, ale zažívá i doby hojnosti. Ztrácí a znovu získává oheň, volí svého náčelníka, obchoduje s potulnými tlupami a čelí útokům cizích tlup. Hlavní postavou je zhruba desetiletý chlapec Kopčem (kopnutý srnčetem) a jeho kamarád Veverčák, kteří se spolu učí být dobrými lovci. Dále pak statečný lovec Mamutík, který se stane výborným náčelníkem. Na závěr knihy vynalezne Kopčem rozdělávání ohně pomocí luku a dřívek. V celém díle autor popisuje drsné životní podmínky tehdejších lidí, sociální vztahy, úroveň jejich znalostí, obdivuje jejich šikovnost a předkládá důležité momenty vedoucí k rozvoji řeči, sociálního cítění a nových dovedností. V tlupě se nevyskytuje šaman ani léčitel s duchovně zaměřenou funkcí.

Podrobný obsah knihy [1]

Spíše slabší tlupa lovců mamutů sídlí blízko řeky Dyje při jihovýchodním okraji současné České republiky. Při lovu zubrů je zabita Kopčemova matka Niana. Otec Njan vymodeluje její sošku Věstonické venuše. Během hodování tlupa rozšlape studánku a Mamutík ji obloží kameny. Niana je uložena na ohniště a je na ní navršena hlína, přičemž tlupa přijde málem o oheň, který na poslední chvíli zachrání Kopčem. Členové tlupy vyrábí pálené hliněné figurky na motivy prožitých událostí. Kopčem se neustále aktivně snaží lovit menší zvířata, často za pomoci Veverčáka, protože lovci je nechtějí kvůli jejich nízkému věku brát s sebou na lovecké výpravy. Tlupa nemá už delší dobu náčelníka a tato funkce je nabídnuta při rokování tlupy Njanovi, který však oznámí, že nejprve musí získat novou ženu. Uloupí cizí tlupě ženu Ščektu a přitom narazí na mamuty. Tlupa se vypraví na lov, který je však překažen cizí tlupou, ze které pochází Ščekta a která mamutí stádo pronásleduje. Věstonická tlupa se obrátí na chaotický útěk, přičemž se oddělí od zbytků tlupy, které zůstaly v táboře (včetně Njana). Cizí tlupa obsadí tábořiště, zbytky věstonické tlupy pobije a pronásleduje unikající část. Při zběsilém úprku odhodí Škuta uplakané děvčátko, které nalezne a přijme cizí tlupa. Nepřátelský oddíl se vzdá pronásledování.

V druhém dílu věstonická tlupa hledá nové tábořiště a náčelnictví se ujme Houžňák. Chvíli se zdržují v prostoru dnešního Brna, kde je napadne nosorožec a zabije lovce Klucha. Po jeho pohřbu se tlupa vydá na další pouť a nachází útočiště v blíže neurčené jeskyni v blízkosti propasti Macocha, kde se Kopčem s Veverčákem dále zdokonalují v lovu menších zvířat. Medvěd napadne tlupu v jeskyni a hrozí zdecimování tlupy, které odvrátí výpad Mamutíka. Od útěku tlupa postrádá oheň, který se jim podaří vykřesat pomocí pazourku a ohnivého kamene (pyrit) nalezeného v hlíně jeskyně, zanechaného zde dávno v minulosti jejími předchozími obyvateli. Nalezený pazourkový valoun lovci rozštípou a použijí na výrobu nástrojů. Děti jsou v zimě při výpravě za dřívím napadeny hladovými vlky a zachráněny lovci. Malují poté na stěny jeskyně malby hlínou a směsí sazí své zážitky a vyrábějí hliněné figurky. V zimě je hlad a Mamutík, Vlčí dráp a Zajíc jsou na lovu přepadeni lvem jeskynním, který byl v té době nejsilnější a nejnebezpečnější šelma v tomto kraji. Při útěku zapadnou na terasu propasti Macocha, odkud nemohou ven, ale druhý den jsou nalezeni a zachráněni mladým lovcem Sovou, Kopčemem a Veverčákem, kteří jim poskytnou kamennou palici a větve na kolíky, po kterých lovci vylezou nahoru. U ohně pak lovci líčí své zážitky a zdokonalují se v umění používat řeč.

Třetí díl začíná na jaře, kdy tlupa vyrazí směrem k východu, kde tuší bohatá loviště, avšak nemohou najít ohnivý kámen, který ztratili, protože neumějí plánovat a žijí hlavně přítomností. Na cestě narazí na stádo sobů, avšak úlovek jim sebere silnější tlupa, se kterou na výzvu Mamutíka nebojují. Zároveň se ztratí Kopčem, který je později touto tlupou zajat. Vzpomíná, jak pro něj za hladové zimy jeho matka Niana ulovila rybu na návnadu vyříznutou z vlastního lýtka. Kopčem je vyměněn s dvěma soby za pazourky další tlupě, kterou však vyplaší mamuti utíkající před šavlozubým tygrem. Kopčem využije zmatku a uprchne. Neví však, kde hledat svou tlupu. Využívá svého loveckého umění k obživě a při běhu za divokými koňmi je zažene ke strži, pod kterou táboří jeho tlupa. Kopčem je poctěn za obstarání jídla pro hladovějící tlupu. Větší množství tlup v krajině rozplašilo zvěř, a tak se tlupa vydává na další pochod kolem řeky Bečvy, avšak předsunutá hlídka Sovy, Kopčema a Veverčáka narazí na stopy tlupy, která prve Kopčema zajala. Agresivní Rváč se snaží tlupu přesvědčit, aby tentokrát bojovala, ačkoliv Mamutík je proti. Větší agresivní tlupa však právě napadá menší tlupu, což se lovci dozví již za pochodu do boje a v čele s Mamutíkem se přidávají na stranu slabší tlupy. Zaženou společně agresivní tlupu na ústup a poté s menší, velmi oslabenou tlupou společně hodují a pohřbí své mrtvé – ve skrčené poloze. Lovci menší tlupy obdarují věstonickou tlupu. Věstoničtí lovci zbaví na popud Rváče náčelnictví Houžňáka pro jeho zbabělost v boji. Starý lovec Huňáč označí za nového náčelníka Mamutíka, což se však nelíbí Rváčovi. V souboji o náčelnictví však Mamutík vyhraje, ale nechá Rváče na živu, protože se podrobí (jinak by byl vyhnán z tlupy, aby zahynul). Lovci menší tlupy ocení schopnosti a vlastnosti Mamutíka a označí ho též za svého náčelníka. Obě tlupy se spojí a Mamutík dostane za ženu Ďargu – dceru mrtvého náčelníka slabší tlupy. Tlupa je silná a dlouho drží tábořiště na vrcholu kopce Hradiska, odkud má přehled o putujících stádech i ostatních tlupách. Rváč s více než pěti lovci uteče. Huňáč stopuje zmizelou Ďargu, kterou ztracenci omráčili při pokusu o její únos, ale Mamutík rozhodne dále Rváče nepronásledovat. Tlupa je obtěžována nemocemi z přemíry masa a odpadků tlejících přímo v táboře a je též nucena žít v neustálém střehu proti tlupám procházejícím skrz Moravskou bránu. Proto se tlupa rozhodne k dalšímu putování.

Ve čtvrtém dílu je tlupa již v Polabí a Huňáč s celou tlupou stopuje stádo sobů. Objevuje se mladý lovec Had z cizí tlupy, kterému se líbí dívka Lasička, kterou přepadne a chce ji odvést ke své tlupě. Na cestě je vyruší Mamutík s lovci a žlutě pomalovaného Hada zajmou. Tlupa je zabydlena u zlatonosného potoka, avšak nezná význam zlata. V táboře Lasička pomůže Hadovi v útěku a prchne s ním. Celá tlupa je pronásleduje a voda z deště prorazí dětmi postavenou hráz a uhasí oheň, protože ani hlídač ohně Sova jej nehlídal. Huňáč se Sovy zastane a Mamutík ho pustí spolu se Zajícem získat nový oheň. Huňáč vystopuje Hadův kmen a za pomoci Lasičky získá oheň, ta však odmítne se k tlupě vrátit. Skryti v plovoucím pařezu uniknou pronásledovatelům, a to tak šikovně, že Hadovi lovci věří, že na místě musela působit nějaká čarovná moc. Mezitím Veverčák stopuje pižmoně a vjede na jeho hřbetě do tábořiště, kde Mamutík s lovci pižmoně zabije. Když nastane večer, Mamutík s lovci zachrání Huňáče a Zajíce před útokem medvěda, tlupa má opět oheň. Do tlupy se vrací pohublý Rváč s druhy a díky dětem Cebíkovi a Broučkovi je opět do tlupy přijat. Tlupa zde putuje za zvěří do Posázaví.

V pátém díle je tlupa zabydlena na Bílé skále v Libni v pražské kotlině. Kopčem potká mamuta, uteče před ním na strom a spadne. Jen díky tomu, že se mamuti svolávají ke koupání v jezeru, se mu nic nestane. Náčelník Mamutík je churav, Kopčem oznamuje přítomnost mamutů. Tlupa vykope jámu na mamutí stezce, avšak náhlá bouře ji i s mamutem zaplaví a tlupa o úlovek přijde. Zároveň tlupa opět přijde o oheň, když selže jeho strážkyně Vlčice. Rváč usiluje o místo náčelníka, využije problému a bije Vlčici. Mamutík zasáhne. Huňáč se nabízí, že opět získá oheň od tlupy na protějším straně jezera v Divoké Šárce, avšak je již starý a Mamutík jde místo něj - navzdory své nemoci, ač ho může stát život. Kopčem ho přesvědčí, že půjde s ním. Pomocí lodice z vydlabaného vyhnilého kmene se přeplaví na druhý břeh jezera a oba šťastně seberou ohořelé větve. Málem přijdou o uhlíky, když Kopčem spadne do vody, ale nakonec se oba šťastně vrátí s ohněm. Mamutíkovy záchvaty zimnice neustávají, takže u ohně vypráví podrobnosti výpravy Kopčem. Rváč je opět neúspěšný v usilování o náčelnictví. Při lovu divokých koní je Rváč rozdupán a tlupa s úlevou i ztrátou přijímá jeho smrt. Tlupa vysílá čtyři muže na výměnný obchod s tlupou usídlenou u Dalejského potoka, aby získala pazourky. Dojde k výměně dvojic dívek na znamení přátelství. Tlupa neúspěšně chová losí mládě, děti si zamilují psí štěně. Tlupa vysílá zvědy kvůli tahu sobů a protože jsou úspěšní, rozhoduje se Mamutík, že tlupa zůstane na Bílé skále až do jara. Sobi začínají přeplouvat řeku Vltavu a cizí tlupa zastrašuje libeňské lovce. Úspěšný lov sobů následuje přepad silnější tlupou a Mamutík rozhoduje o ústupu. Prchají kolem medvědích doupat, vyruší jeskynní medvědy, kteří několik cizích lovců zabijí a zbytek tlupy se rozprchne. Libeňští se vrací ke své kořisti a když se členové cizí tlupy vrátí, Mamutík jim místo boje nabídne část kořisti a oheň. Cizí tlupa po několika dnech hodování zmizí. V zimě je velký hlad, je sněden i v tlupě oblíbený psík. Kopčem s Mamutíkem jde z posledních sil na zoufalý poslední lov. Ve sněhové vánici Mamutík bodne do nosorožce svůj oštěp s vavřínovým hrotem z pazourku a Kopčem je svědkem zřícení nosorožce a sobů ze srázu. Mrtvá zvířata zajistí tlupě přežití do jara. V závěrečné kapitole Kopčem nemaje pazourek vrtá do dřeva dírku dřevěnou tyčkou, což ho záhy díky použití luku vede k vynálezu nového způsobu rozdělání ohně.

Doslov v knize

(ukázka)

Štorchova knížka Lovci mamutů patří k nejlepším pracím tohoto autora a právem se dočkala četných vydání nejen u nás, ale i za hranicemi, kde byla přeložena do mnoha cizích jazyků : např. do polštiny, maďarštiny, němčiny, ruštiny, litevštiny. Zařadila se tak k nejpřednějším a nejpopulárnějším dílům české literatury pro mládež. V čem hledat trvalý úspěch knížky, jejíž první stránky byly napsány před osmdesáti lety? (V roce 1907 vyšel útlý svazek pod názvem Člověk diluviální, později, podstatně rozšířený, nese již titul Lovci mamutů (1918) ; Storch knížku dále zdokonaloval a rozšiřoval až do nynější podoby, ve které vyšla poprvé v r. 1937.) Ten úspěch je nesporně skryt v napínavém ději, naplněném četnými dobrodružstvími skupiny lidí, kterou na počátku vyprávění zastihujeme v jihomoravské krajině starší doby kamenné (paleolitické) a dále potom při jejím putování na různých místech Moravy a Čech. Snad to je i historická tematika, která učinila román přitažlivý, ačkoliv archeologická látka v době vzniku Lovců mamutů nebyla zdaleka tak populární jako dnes. Jenže historičnost, která sama o sobě by mohla vyznít suše a nezáživně, zastírá Štorch dovedně líčením života plného všedních starostí o obživu a bezpečnost tlupy, vykreslením drobných i strhujících příhod, a to tak přesvědčivě, že je malý čtenář přijímá, jako by se odehrávaly, před jeho zraky. V nejpoutavějších pasážích je chvílemi vtažen do událostí, cítí se jejich účastníkem, zdá se mu, že ta dobrodružství jsou součástí ideálního prázdninového tábora v přírodě, o jakém sní po celý rok v stísněném prostředí města, kde život každého z nás je omezen řadou pravidel a denně se jednotvárně opakuje. Snad by si neuvědomil časovou propast, která ho dělí od hrdinů ze stránek knihy, kdyby ji autor často nepřipomněl zmínkou o primitivních znacích jejich života, počínaje chudým vyjadřováním, úzkostlivou péčí o zachování ohně, jednoduchým způsobem bydlení a konče třeba lovem na mamuty — zvířata, která čtenář v žádné zoologické zahradě světa už nespatří.

Seznamme se však blíže s autorem, abychom potom lépe pochopili, z jakých kořenů se zrodily jeho literární úspěchy. Eduard Štorch (narozen 10. dubna 1878 v Ostroměři u Hořic na Jičínsku) byl povoláním učitel. Na svou pedagogickou dráhu se připravoval na učitelském ústavu v Hradci Králové. Potom odchází na Mostecko. Již zde se u mladého učitele projevuje hluboký zájem o pedagogickou práci a všestrannou výchovu dětí. Podniká pedagogický výzkum mládeže této hornické oblasti a poznatky uveřejňuje v časopise Nová doba. Potom odchází do Prahy, ale dlouho nedostává z politických důvodů (byl sociálním demokratem) definitivní místo. Po světové válce je v letech 1919-1921 školním inspektorem v Bratislavě a pak se znovu vrací do Prahy.

Již v mladém věku se upoutal Štorchův zájem k pravěku. Vlastním vzděláváním nabyl potřebných vědomostí a později svými archeologickými výkopy i praktických zkušeností. Archeologické výzkumy prováděl především v Praze, která se od roku 1921 stala jeho trvalým působištěm, i v jejím okolí, později také v krajině kolem Lobče na Mělnicku, kde trávil chvíle svého letního, ale stále aktivního odpočinku. Štorch sice uveřejňoval své nálezy i v odborném tisku, ale ještě víc jej lákalo seznámit s poznatky, získanými archeologickými objevy, nejširší veřejnost, a především mládež. Neměl ambice nálezy hluboce analyzovat a spřádat vědecké teorie, zato však schopnost ponořit se v myšlenkách do dávných dob a domýšlet obraz života, jehož skrovným, ve zlomku doloženým odrazem byly nálezy pod zemí, získané jím nebo jinými archeology. S pomocí své fantazie.a s fabulační dovedností vykreslil dávno zašlé děje, zapojiv do vyprávění co nejvíc poznatků vydobytých vědou. V nálezech spatřoval po právu nesmírně cenné historické prameny k počátkům lidských dějin, dotud jen výjimečně oficiální historiografii braných na vědomí. Již tehdy v něm zrály myšlenky, jak přebudovat systém školní výuky dějepisu tak, aby se stala zajímavou a také látka srozumitelnější. K tomu mělo posloužit i zařazení pravěku do dějepisného vyučování, neboť právě v těch dobách se tvořily základy, z nichž vyrůstaly pozdější civilizace. Nikoli následnost panovníků a přesné letopočty měly napříště tvořit osu školního dějepisu, ale poznání celého vývoje od samého počátku. Teprve tato skutečnost přinese užitek a mladý člověk lépe porozumí životu i současným společenským jevům, jejichž kořeny přece vždy čerpají z minula. Uplatnění přínosů vědy — to je příznačný rys Štorchových povídek
a románů s historickou tematikou....

Děj zpravidla situuje do skutečného zeměpisného prostředí. Takovým způsobem jsou koncipováni i Lovci mamutů. Štorch nás seznámí s loveckou tlupou na jejím tábořišti u světově proslulých Dolních Věstonic pod Pavlovskými vrchy. Poznáme jednotlivé členy tlupy, jejich povahy a schopnosti, seznámíme se s přírodním prostředím, krajinou i zvířaty, jež lidem buď škodí, nebo jsou předmětem jejich lovu a obživy. Z nich nevynechá Štorch žádná, která by nebyla doložena v nálezech, ať už v kosterních pozůstatcích z odpadkových hromad u tábořiště, nebo jako umělecké předměty - drobné plastiky z pálené hlíny, udivující tvůrcovou dokonalou znalostí stavby jejich těla a umným vystižením všech jejich charakteristických znaků. Sledujeme první lov tlupy na zubry, při němž zahyne Ariana, matka hrdiny románu Kopčema, a je později - přikryta mamutí lopatkou - pohřbena pod ohništěm v tábořišti. Arjan, druh Niany, vymodeluje pak na její památku sošku ženy - věhlasnou Věstonickou venuši, sošku, která použitým materiálem (vypálená hlína s kostní drtí) je v paleolitickém umění dosud ojedinělou plastikou. A není přitom vůbec na překážku, že archeologická nálezová situace byla trochu jiná: ohněm opálená kostra s náhrdelníkem z provrtaných zubů polární lišky a přikrytá mamutí lopatkou, nalezená v roce 1927, patřila dětskému pohřbu. Hrob asi čtyřicetileté ženy, zakryt, dvěma mamutími lopatkami, který by bylo možno přisoudit románové Maně, byl objeven až v roce 1949. (Později se výzkumy z Věstonic přenesl), do sousedního Pavlova. Dnes máme i přesnější představu o době tamního osídlení pomocí radiokarbonového datování.

Tato tábořiště existovala v mladém paleolitu (v mladším časovém úseku starší doby kamenné, v době přibližně 26 000 let před naším letopočtem). Aby mohl čtenáře zpravit o důležitém nálezu mužského pohřbu, zavede Štorch věstonickou společnost lovců, prchající před cizí tlupou, na území dnešního Brna. A onen nález ztotožní s pohřbem Klucha, člena tlupy, který zde umírá a dostává s sebou na věčnost mužskou figurku vyřezanou z mamutího klu, vzácnou právě tím, že je to figurka muže. A protože tím splnil svůj záměr, odvede naše lovce dále na sever do Moravského krasu, kde jsou ovšem bohatá paleolitická naleziště. Proto je tu usadí na delší dobu a dá jim prožít mnohá dobrodružství. Zde snad jen partie o odhození dítěte působí nadmíru drsně a odborník s ní může sotva souhlasit, neboťje dostatek důkazů péče a lásky k dětem již v této rané době (např. uvedený dětský pohřeb ve Věstonicích a z období ještě staršího výjimečný rituální dětský hrob z Tešik-Taše v SSSR). Při útěku z Věstonic pozbyli naši lovci mamutů i to nejnutnější zaopatření. Mají málo koží, aby si mohli postavit příbytek; ale naštěstí jsou tu přirozená přístřeší, jeskyně. Jednu z nich si vyberou za své obydlí. Při hře v jeskyni rýpají děti do podlaží a objevují pazourkové nástroje. I takové, které neznají, jaké jejich tlupa nepoužívá. Jak se sem dostaly? Už tu před časem někdo žil, ale musí to být hodně dávno, když věci jsou zaneseny hlínou. Ano, lovci jsou v jeskyni Pekárně poblíž Punkvy, v další známé paleolitické stanici s několikanásobným osídlením. Krajina je to podivuhodná, mnohé dosud neviděli ; třeba ta říčka, která plyne a najednou se ztratí v zemi. Ale nezůstanou tu navždy. Přijde chvíle a oni putují dále. Až dorazí k cizímu tábořišti u Bečvy, kde zrovna zuří nelítostný boj. Už je hodně padlých na obou stranách. V útočnících poznají své někdejší přemožitele zpod Pavlovských vrchů, přidají se k domácím osadníkům a společně nepřítele přemohou. Potom pochovají mrtvé z domácí tlupy; na přepadení doplatilo dvacet lidí, muži, ženy i děti - staré osoby i malé děti s ještě mléčným chrupem. Tak informuje Štorch o jiném ve světě proslaveném nálezu hromadného hrobu u paleolitické stanice v Předmostí ( část moravského města Přerova).

Poměrně častým jevem u pravěkých společenství nebo i v nedávných mimoevropských primitivních civilizacích je lidojedství. Tento zvláštní úkaz demonstruje Štorch na příkladu pobitých nepřátel v Předmostí. Ti nebyli pohřbeni. Jejich těla posloužila k vystrojení společných hodů obou spřátelených tlup, které, obě již hodně prořídlé, se nakonec spojily. Pro podobné kanibalské hostiny jsou doklady i v archeologických nálezech. Zčásti se tak dálo jistě z nedostatku jiné potravy, jindy, a snad častěji, to byla součást obřadu, sloužícího k úplnému zničení nepřítele. ,Někdy ovšem byli pojídáni i příslušníci vlastního kmene, zpravidla zemřelí jedinci s vynikajícími vlastnostmi, a to proto, aby pozůstalí získali tyto jejich obdivuhodné přednosti. V líčení předmosteckých událostí Štorch nakrátko přerušuje souvislou časovou nit svého vyprávění, aby zvedl varovný prst a skokem do přítomnosti ukázal na neblahou podstatu a kontinuitu válek: „Chtivost, loupeživost byly příčinou této pravěké války - stejně jako tomu bývá ve světě doposud." Z Předmostí se naše tlupa pohne dále na západ přes české Polabí do Posázaví, aby své putování - aspoň na stránkách knihy - ukončila na libeňské Bílé skále v pražské kotlině. Román vrcholí vskutku znamenitě. Ústřední postava knihy - chlapec Kopčem - se stává pravěkým Prométheem. Tento závěr je doslova načasován, aby se mladému čtenáři trvale zapsal do paměti nejdůležitější vynález člověka starší doby kamenné. Nevadí, že objev ohně je časnějšího data. Taková spisovatelská licence je tu v zájmu věci zcela na místě. A konečně, co je zvlášť pozoruhodné. Štorch nenápadným, o to však sugestivnějším způsobem poučuje čtenáře o základech paleolitické společnosti, spojené příbuzenstvím v ženské linii. V tlupě, žijící jako kompaktní kolektiv, znají děti své matky; i Kopčem znal svou matku Nianu, ale Njanovo otcovství přijímá lhostejně: patří celé tlupě a to platí víc... (konec ukázky, autor doslovu je PhDr. Jiří Hrala, CSc.)

Nabídka fragmentů klů a stoliček mamuta na e-shopu.